Lišta
Jak na pazourek


Sklizeň v neolitu




Dne: 28.7. 2010

Sklizeň obilí pazourkovým srpem.


Tak jako každý rok, i letos na jaře jsem zasel a nyní v červenci sklidil pšenici jednozrnku a dvouzrnku - staré druhy pšenic pěstované již prvními zemědělci v neolitu. Ke sklizni jsem použil velký srp se zoubkovaně retušovanými čepelemi zasazenými do parohové rukojeti.

Podívejte se na velmi zdařilý dokumentární film o vzniku a šíření zemědělství, začínající od kultury Natufienu na Blízkém Východě a končící v odlehlých regionech Skandinávie na počátku doby bronzové.

 

Pazourkové srpy zřejmě sehrály klíčovou roli v procesu domestikace divokých obilnin, které přirozeně rostou na svazích hor Kurdistánu. Souvislé porosty divoké pšenice, ječmene a žita byly v podhorských oblastech Blízkého Východu sklízeny lidmi kultury Natufienu již 12 000 let př. Kr., kdy tito lovci a sběrači žili usedlým způsobem žitvota v trvalých osadách. Následný chladný klimatický výkyv (Younger Dryas 10 800 - 9 600 př. Kr.), který na více než 1000 let vrátil sucho a mrazivé teploty podobné poslední době ledové, donutil usedlé komunity znovu se sezonně stěhovat za zdroji potravy z místa na místo. Pravděpodobně v této době došlo k prvním úspěšným pokusům o domestikaci obilnin díky souhře dvou faktorů: sklizni srpem a vysévání obilek na nových polích v důsledku stěhování.

Klasy divokých druhů obilnin se přirozeně rozpadají, tak, aby vypadlá zrna mohla v zemi vyklíčit. Avšak domestikované obilniny mají nerozpadavé klasy, které "čekají na sklizeň". Pokud byly přirozené porosty s převládajícími rozpadavými klasy sklízeny srpem, část nejkřehčích klasů se v důsledku třesení při podřezávání srpem rozpadla, obilky spadly na zem a ve sklizeném obilí tak následně zůstal vyšší podíl zrn s mutací nerozpadavosti klasu (pevnější klasy byly sklizeny všechny). Aby se tento podíl dále zvyšoval, bylo nutné sklizené zrno odnést a vysévat na novém místě bez přirozeného porostu divokých rostlin - zásoba divokých zrn v zemi by jinak opět vzešla mezi vysetými a rozpadavé klasy by stále převládaly. Komunity lovců a sběračů, zvyklé sklízet obilí srpy, byly suchým a chladným klimatem Mladšího Dryasu donuceny stěhovat se každý rok do nových lovišť, braly s sebou vaky se zrnem, které vždy vysévaly na nových záhonech a tak postupně vyselektovaly genotypy rostlin s nerozpadavým klasem. Po návratu oteplení a zvlhčení klimatu se mohly vrátit k usedlejšímu životu, nyní však již s domestikovanými obilninami, jejichž pěstování se jako zásadní neolitická inovace začalo šířit do okolních oblastí a po několika tisíciletích doputovalo k nám do střední Evropy s lidem kultury s lineární keramikou (kolem 5 700 př. Kr.)

Všechny původnější druhy pšenic (jednozrnka, dvouzrnka, špalda) jsou pluchaté,  tzn. že zrna jsou pevně uzavřena v pluchách a k jejich získání nestačí prostý výmlat, ale musí se loupat. Tyto druhy se v porovnání s pšenicí obecnou vyznačují specifickými vlastnostmi: mají vyšší obsah proteinů, jejich bílkovinný komplex vykazuje mnohem nižší toxicitu pro celiaky, obsahují více vitaminů, karotenoidů atd. V Čechách převažovaly pluchaté pšenice (dvouzrnka, špalda) až do příchodu Slovanů v 6. století n.l., kteří zavedli pěstování pšenice obecné (Triticum aestivum). Pšenice obecná (setá) se odlišuje nahými, škrobnatými obilkami, nelámavým vřetenem klasu, nižším vzrůstem, hustším klasem a širšími listy. Je geneticky lépe disponovaná k produkční funkci - větší část asimilátů ukládá do obilek a naopak část energie jí pak schází v konkurenční schopnosti vůči plevelům a v odolnosti vůči chorobám, škůdcům a nepříznivým vlivům prostředí.  Vykazuje silnější reakci na intenzifikační faktory, tzn. že i když více trpí chorobami, dokaže na kvalitní hnojení, zpracování půdy a ochranu proti plevelům a škůdcům reagovat podstatným zvýšením výnosu. Původní pluchaté pšenice vesměs nesnášejí přílišné hnojení, při vyšším obsahu dusíku v půdě mají sklon k poléhání a na zvýšení přísunu živin nereagují odpovídajícím zvýšením výnosů tolik jako pšenice setá a to je hlavní důvod, proč se přestaly pěstovat a byly nahrazeny pšenicí setou, která dnes převládá.

Pšenice jako rod vyniká velkou genetickou rozmanitostí, jednotlivé druhy vznikaly postupně křížením a mutacemi - především polyploidizací, tj. znásobením počtu chromozomů. Výchozím druhem je divoká diploidní pšenice jednozrnná (Triticum boeoticum Boiss.) s počtem chromozomů 14 - ve své kulturní formě (tedy lidmi pěstované) jde o pšenici jednozrnku (Triticum monococcum L.). Skřížením s jiným druhem trávy - Aegilops speltoides a polyploidizací vznikla tetraploidní divoká pšenice dvouzrnná T. dicoccoides Schweinf. (28 chromozomů) - v kulturní formě je to pšenice dvouzrnka T. dicoccum Schübl. Z ní zkřížením s druhem Aegilops squarrosa a polyploidizací vznikla hexaploidní špalda (Triticum spelta L. 42 chromozomů) a z některé z jejích linií nebo mutací vznikla asi před 8000 lety v oblasti Středního východu pšenice obecná (setá) Triticum aestivum (42 chromozomů). Druh Aegilops squarrosa vnesl do genomu pšenice geny, které změnily vlastnosti bílkovin v zrnu, zlepšila se schopnost bobtnání lepku a to umožnilo pečení kvašeného chleba.