Lišta
Bifaciální opracování


Bifaciální opracování

Cílem této techniky je získat oboustranně (bifaciálně) opracovaný plochý artefakt (bifas) s ostrou pracovní hranou. Tvrdší, kamenný otloukač produkuje zpravidla kratší úštěpy, které mají výrazněji vyčnívající bulbus (vypouklá část úštěpu pod místem úderu) a pro takto opracované bifasy je typická výrazně zvlněná („cik-cak“) hrana.

Příkladem jsou Oldowanské sekáče a nejstarší pěstní klíny.  Na rozdíl od tvrdého kamenného valounu se měkčí, parohový otloukač v okamžiku úderu mírně stlačí, a energie se tak do kamene přenese rovnoměrněji, což vede k odražení relativně tenkých, plochých úštěpů, které mají méně vypouklý bulbus a jsou tedy vhodné při ztenčování. Použití měkčích otloukačů z parohu nebo měkkých druhů kamene (jako je např. pískovec) je nejvhodnější k tvarování tenkých, zploštělých bifasů s rovnou pracovní hranou, jako jsou dokonalejší symetrické pěstní klíny nebo listovité hroty.

Pro radikální ztenčení bifasu je nutné připravovat izolované platformy pod úrovní centrální roviny, ideálně nad konvexním hřebenem. Druhou variantou je vytvořit kontinuální platformu podél celé hrany bifasu pro rychlou sekvenci ztenčovacích úderů.

 

 

Čím delší a tenčí bifas, tím stoupá riziko rozlomení artefaktu a tím důležitější pro úspěch jsou dobře postavené platformy. Nejbolestnějším důsledkem chybného vyhodnocení situace, špatné podpory bifasu a následného chybného úderu je tzv. „end snap“ – náhlé rozlomení tenkého bifasu (např. listovitého hrotu) nejčastěji zhruba ve dvou třetinách délky. Po úderu do nedostatečně připravené platformy na špičce nebo bázi bifasu se kámen „rozvlní“ a energie těchto vnitřních vibrací se uvolní prasknutím artefaktu na dvě části. Často i několika-hodinová práce tak přijde vniveč, nebo je třeba se spokojit s mnohem menším výsledným nástrojem, než bylo původně zamýšleno.

 

nedůslednost při přípravě platformy (aneb i mistr tesař...)